Věřím, že pro mnohé obyvatele a obyvatelky Děčína je toto téma citlivé. Rád bych se na něj proto podíval z různých úhlů pohledu. Otázky, které si musíme položit, zní takto: Jaký charakter chceme, aby Mariánská louka měla? Jakou máme vizi pro péči o tento hodnotný „kulturní park“? Jak se tato vize projevuje v plánování města a městských investicích?

Kolem parku a jeho charakteru se v diskuzích setkávají dva extrémní pohledy, jak o něj pečovat. První pohled, ochranářský, vidí park jako nedotknutelné území, které by mělo být navráceno do podoby, kterou měl jako součást zámeckého komplexu, a nemělo by do něj být nadále zasahováno. Druhý pohled naopak říká, že jde o významnou rekreační plochu pro obyvatelky a obyvatele Děčína, jeho historického centra i Podmokel. Oba pohledy jsou zde záměrně vychýleny do absurdna, abychom mezi nimi dokázali najít vhodnou rovnováhu.

Ochranářský přístup říká, že Mariánská louka je kulturním dědictvím, archeologickým nalezištěm a skoro posvátným místem, které je třeba v maximální možné míře zachovat netknuté. Podle tohoto přístupu bychom měli do parku pouštět jen minimum aktivit, vyloučit z něj zcela cyklisty a dbát o jeho romantický a idealizovaný charakter. Tento přístup je obhajitelný, pokud je jedinou alternativou k opačnému přístupu, který byl do značné míry reprezentován „lidovou“ zábavou ve formě plovárny, která na Mariánské louce fungovala do nedávné doby a i přes svůj konfliktní charakter v daném místě byla oblíbenou atrakcí.

Opačný extrém totiž říká, že se z Mariánské louky stane lunapark. Bude místem, kam přijede po práci a o víkendech velké množství lidí a návštěvníků. Tento opačný přístup by bezpochyby mohl dočasně oživit místní ekonomiku, ale jde o krátkozraké řešení. Vedlo by bezpochyby k sebedestrukci. Po krátkém čase by došlo k „vytěžení“ atraktivnosti místa, následnému odlivu návštěvnictva a chátrání vybudované infrastruktury. Veškeré současné hodnoty parku by byly zničeny.

Jak tedy najít rovnováhu mezi těmito přístupy? Na jedné straně je nutné potvrdit, že park je kulturní hodnotou, o kterou má smysl patřičně pečovat a dbát o její klidový režim. Na straně druhé si přiznejme, že i když běžnému životu na Mariánské louce prozatím bráníme, najde si i přesto své cesty organicky. Příkladem budiž vyšlapané stezky z železničního valu směrem na louku kvůli chybějícímu propojení z lávky.

Řešením je, dle mého názoru, vymezení hierarchie jednotlivých částí louky. To znamená stanovení míst, která jsou nedotknutelná a mají význam pro zachování charakteru parku jako klidového území pro posezení v trávě, procházky a venčení psů. Zároveň si ale můžeme připustit hranici, kam dokážeme městský život a další aktivity vpustit a vytvořit pro ně odpovídající zázemí. Potenciálně nežádoucí aktivity na louce tak nebudou probíhat živelně a nekontrolovaně. Aktivity, které lidé ocení (např. občerstvení, hygienické zázemí nebo parkování), budou usměrněny tak, aby klidovému režimu parku neubližovaly.

Odpovědí tedy je ponechat jádro louky jako klidové a nedotknutelné, ale zároveň připustit si, že Mariánská louka je také městským parkem. Úspěch městského parku, jako je tomu u každého veřejného prostranství, stojí a padá s návštěvnictvem a dostatkem dějů, které prostranství činí atraktivní. Pokud by byla Mariánská louka mimo zájem obyvatelstva Děčína a stala se pro ně nedostupnou kvůli chybějícímu zázemí nebo nepřístupnosti pro širší skupiny obyvatel, stal by se z ní jen draze udržovaný kus přírody. Takový park by pro město a jeho veřejný život měl jen málo pozitivních přínosů. Proto jsem přesvědčen, že je obhajitelné hledat cesty, jak Mariánskou louku v rozumné míře zpřístupnit a udělat z ní opravdu atraktivní městský park.

(Lukáš Houser, městský architekt)